Každý rodič chce pro své dítě to nejlepší. V hokeji to platí dvojnásob. S dětmi absolvují brzké ranní tréninky, víkendy na zimácích a investují svůj čas i peníze do nejisté budoucí hokejové kariéry malých hokejistů.
Každý rodič chce pro své dítě to nejlepší. V hokeji to platí dvojnásob a proto s dětmi absolvují brzké ranní tréninky, víkendy na zimácích a investují svůj čas, energii i peníze do nejisté budoucí hokejové kariéry malých hokejistů.
Právě v zápalu pro hokej se někdy stává, že dobrý úmysl sklouzne do věcí, které dítěti dlouhodobě spíš ubírají. Ne proto, že by rodiče byli „špatní“. Spíš proto, že hokej je plný emocí a tlaku na výkon – a člověk tomu snadno podlehne.
Níže je pět častých chyb, které se v dětském a mládežnickém hokeji opakují. Vypadají jako motivace nebo pomoc, ale ve výsledku u malých hokejistů způsobí, že začnou hrát opatrněji, bojí se chyb, ztrácí chuť a zpomalí se jejich vývoj.
1) Srovnávání malých hokejistů s ostatními
„Podívej se na Matěje, ten dal gól.“ Na první pohled to zní nevinně. Jenže dítě to většinou neslyší jako informaci, ale jako vzkaz: „Ty nejsi dost dobrý.“
Žádné děti nejsou stejné. Jedno je rychlejší, druhé později vyroste, jedno má v týmu roli střelce, druhé dělá práci, která není vidět – vrací se, blokuje střely, nahrává, bojuje u mantinelu.
Ano, v hokeji se vždy někdo s někým porovnává. To se nezmění. Ale je rozdíl, jestli si dítě výtky od rodičů v hlavě překládá na „chci se zlepšit“, nebo „nesmím zklamat rodiče a vypadat špatně“.
Když začne hrát s tím druhým nastavením, z opatrnosti vynechá věci, které ho mají posunout – protože ty občas bolí chybou. V tu chvíli se dítě přestává učit s rozvíjet se, jelikož přirozený proces učení je založený na chybách.
2) Tlak na výkon místo ocenění snahy
Výhra i vstřelený gól jsou momenty, které jsou vidět okamžitě. Ovšem to klíčové lze pozorovat až za delší časový úsek. lepší bruslení, kvalitnější práce s pukem, poctivý návrat do obrany, odvaha vzít si puk.
Problém nastává ve chvíli, kdy se výkon začne brát jako jediné měřítko kvality hry dítěte. To pak velmi rychle pochopí jednoduché pravidlo: počítají se jen góly a výhry. A tím se změní chování. Místo aby se dítě soustředilo na rozvoj všech aspektů hokeje, začne lovit momenty, které vypadají dobře: být u gólu, být u bodu, být „na očích“.
Naopak klíčové věci, které jsou nezbytné pro budoucí výhry, jako je kvalita bruslení, celkový pohyb, práce s pukem, hra bez puku, přístup k tréninku, apod., jdou stranou, jelikož nepřináší rychlé ovoce. To může v dítěti vytvořit celkově nesprávné sportovní návyky a zbrzdit či zastavit jeho rozvoj a samotnou lásku ke sportu.
3) Rozbor hned po zápase
Po zápase je dítě unavené, rozjeté emocemi, někdy naštvané, někdy zklamané. V tu chvíli není připravené poslouchat dlouhé vysvětlování, co mělo udělat jinak. I dobře míněná kritika pak často dopadne jako „nebylo to dobré“ a dítě se zavře.
Postupně se může stát, že cesta domů začne být pro dítě nepříjemná – ne kvůli prohře, ale kvůli tomu, co přijde po ní. A hokej se pak začne spojovat se stresem, místo aby se spojoval s radostí a s růstem.
4) Koučování z tribuny
„Střílej!“ „Přihraj!“ „Zpátky!“ Z tribuny to svádí – rodič chce pomoct. Jenže na ledě je to pro dítě často jen další zmatek. Má poslouchat trenéra nebo má poslouchat rodiče? Výsledkem pak není větší výkon, ale méně jistoty. Hráč se rozhlíží, hledá neustálé potvrzení a přestane hrát tak, jak má naučené z tréninku.
Koučování z tribuny navíc často rozbíjí jednu z nejdůležitějších dovedností, kterou si mladý hráč musí vybudovat: samostatnost v rozhodování. Hokej není série předem daných úkolů. Dítě se tak neučí vnímat hru, ale jen čeká na pokyn.
5) Zapomenutí, že je to pořád dítě, ne projekt
Dnes je kolem hokeje spousta aktivit: tréninky, zápasy, individuály, turnaje, kempy apod. Je snadné z toho udělat „projekt“, který se musí pořád posouvat. Jenže dítě není stroj. Má školu, kamarády, období, kdy se mu daří, a období, kdy se trápí. Má dny, kdy je plné energie, a dny, kdy je unavené. Když se z hokeje stane hlavní měřítko toho, jak „dobré“ dítě je, začne to být těžké. A často pak nepřijde větší výkon, ale únava, odpor nebo tiché přežívání.
V dětském hokeji často nevyhrává ten, kdo je nejlepší v deseti letech. Dlouhodobě se nejvíc posunou ti, kteří u hokeje vydrží, mají chuť se učit a mají kolem sebe dospělé, kteří drží směr, ale netlačí na každé střídání v zápasech malých hokejistů. Protože skutečná podpora není o řízení každého kroku. Je o tom, aby dítě mělo prostor učit se, dělat chyby, zvednout se a zase hrát dál.
Závěr
Závěrem je dobré si připomenout jednu věc. Rodiče jsou v dětském hokeji obrovská síla. Nejen logisticky a finančně, ale hlavně tím, jakou atmosféru kolem hokeje vytvářejí.
Pět chyb při výchově malých hokejistů, které článek popisuje, nevznikají ze zlých úmyslů. Vznikají z emocí, z obav o budoucnost a z touhy pomoct dětem. Jenže hokejový růst je dlouhá cesta a děti na ní nejvíc potřebují prostor: prostor učit se, zkoušet, dělat chyby, zvedat se a znovu hrát. Když se místo podpory malých hokejistů objeví tlak, začnou se chránit – a tím se zpomalí i jejich vývoj.
Nejde o to být „dokonalý rodič“. Jde o to být rodič, který pomáhá dítěti u hokeje vydržet, mít ho rád a růst. Protože ten, kdo se v mládí naučí učit se a nezlomí ho tlak, má nakonec největší šanci posunout se nejdál.